Skoč si na pivo!

Když nám Venca pár týdnů zpátky oznámil, že bude poprvý skákat s padákem, bylo nám hned jasný, že u toho musíme bejt. Naše heslo „Uteč od všedního!" přece nemáme jen tak pro nic za nic. Akci organizovala skupina Sakrblé Project, banda známých brněnských lovců adrenalinu. Vybraných 10 odvážlivců mělo podstoupit ostrou zkoušku otevření padáku v pátek 22.6. ve 15:00 na letišti v Brně Medlánkách.

Když v den D dorážím ve spěchu na letiště, se strachem, jestli už mi Venca náhodou neuletěl, teploměr ukazuje krásných 37°C ve stínu a nárazový vítr motá s větrnými rukávy všemi směry. Dobíhám na místo odletu a dozvídám se, že máme spoustu času, všichni spěchají a tak poletí až ve čtvrté várce. První dvojice má zrovna před odletem a tak ještě všichni poslouchají instruktory, kteří naposled připomínají, jak se chovat v různých krizových situacích. Možná to byl ten důvod, proč se Vašek najednou posunul na volný místo do druhýho letu.:D 

Náš nápad, že bude skákat jen v trenkách, byl z bezpečnostních důvodů "nečekaně" zamítnut a tak už se souká do předepsaných kalhot, mikiny a kotníkových bot, které ještě musí olepit páskou. Ideální outfit do tohoto počasí.

Na záda dostává padák a najednou vše nabírá rychlý spád (asi aby si to nikdo nerozmyslel:)). Přesun do letadla, poslední zkušební výskok na zem a za chvíli už to L-60 S Brigadýr roluje ke startu.

Otočka, plnej knédl, a za chvili už si to kluci sviští nad Globusem. V letadle údajně padají vtípky, jestli že se jako staví na nákup, na čež instruktor pohotově hlásí: „Neboj, čestvýho vzduchu se nažereš dost:)".

Za chvíli už je letadlo ve 1200 m a kluci vyskakují do prázdna. Vencu téměř okamžitě poznávám podle jeho letu ve stylu "ukaž, co to umí" a poslouchám navigaci vedle stojícího instruktora přes vysílačku. Ten si hlídá, aby měl každej jinou výšku a nesrazili se a pak hlavně naviguje na přistání, kdy přesně za to máš zatáhnout a brzdit.

On je totiž problém v tom, že tráva seshora vypadá stejně ve výšce 5 m a 50 m. Takže poprvý má každej tendeci za to zatáhnout dřív a pak tam stojí ve vzduchu a čučí, zem nikde. Teda až na Vencu. Ten to ve stylu dobržďuje na čistotu a po dopadu odbíhá po svých, jak kdyby s tím lítal každej týden. Jediný, co ho prozradilo, že skákal poprvý, byl ten rohlík přes celou držku, kterej jsem viděl přes půlku letiště. Takovej ten výraz, že mu to hned začneš závidět a máš chuť si to dát taky. 

Ovšem největší výhoda medláneckýho letiště je, že si takhle skočíš z letadla, dole sundáš padák a za 5 min už si ťukáš krásně vychlazeným pivkem na zahrádce v místním baru "U křivé vrtule". Kdo nezná, doporučuju se stavit, klidně jen tak na pivko, u kterýho můžeš sledovat poklidnej provoz tohodle malinkatýho letiště. 

Na závěr pak Venca fasuje naše historicky první triko, který aby to nebylo jen tak, mu na kapotě auta nevkusně popíšeme, aby měl nějakou tu památku na to svoje poprvý. Spousta lidí to asi nechápe, ale co už. Každej máme to svý, co nás dělá šťastnýma. Pro někoho je to třeba pocit jistoty, kterej zažívá při sezení v křesle na zahradě za domkem, pro někoho pak tenhle pocit na hraně, kdy si člověk zase jednou pořádně uvědomí, že žiješ tady a teď. Jak říká mistr Čárys:  „NIKDY NENÍ POZDĚ NA TO, UDĚLAT SI ŠŤASTNÝ DĚTSTVÍ"...